Karel Horáček  LHLEDAT L  
Karel Horáček, narozen 23. května 1973 v Chebu.
Kontakty: Související odkazy:
Email: kaja.h@seznam.cz (hlavní)
Email: foto@karelhoracek.cz
Skype: karel_horacek
Facebook (profil): www.facebook.com/karel.horacek.16
Facebook (stránka): www.facebook.com/karelhoracekphoto

mé dětství ve fotografii
já s fotoaparátem
aktualizace na tomto webu
používaná FOTOTECHNIKA


Řekli o mně...
    "Viděl jsem již mnoho fotografických výstav a prací. Avšak fotografie Karla Horáčka pro mě byly opravdovým šokem. A to velmi příjemným šokem. Jeho tvorba to je především dokument. A to ne ledajaký, ale důkladně propracovaný a jasně říkající nikoliv jen povrchní myšlenku. Jako vyučený fotograf a absolvent střední umělecké průmyslovky - obor užitá fotografie - mohu směle prohlásit, že Horáčkovy technicky dokonalé snímky, které jsou plné citu, objektivity a dokonalého vcítění se do daného tématu, jsou jedny z nejpovedenějších širokodaleko na tuzemské poněkud strnulé scéně. Autorovi Karlu Horáčkovi přeji mnoho Dobrého světla a mnoho úspěchu na poli domácím i zarhaničním."     ( Matěj Ptaszek, umělec )         

Historie
    Když se mě někdo zeptá, od kdy se věnuji fotografii, jen s těží hledám odpověď. V roce 1978 si můj tatínek koupil Praktiku, s kterou fotil zásadně na inverzní film a každý nový zásobník jsme si večer doma s netrpělivostí promítali. Po několika letech, začátkem 80. let, jsem si chtěl s tatínkovo Praktikou vřele "potykat", což mi nebylo dopřáno (dnes chápu proč), a tak jsem si tehdy z pověstného "Ábíčka" slepil svůj první fotoaparát Dirkon a naexponoval svůj první ČB negativní film. Vytvořil jsem asi 15 snímků, z čehož jeden byl technicky (s ohledem na užitou technologii) obzvláště zdařilý. Snad proto jsem v roce 1985 dostal jednoduchou, východoněmeckou, manuální Beirettu. Začal jsem propadat černobílo-barevné schizofrenii. Potřeboval jsem aparáty totiž dva, abych mohl také fotit na barevný pozitivní materiál jako tatínek... A tak po roce přibyl druhý, stejně jednoduchý aparát. Na sklonku 80. let jsem fotografoval již zmiňovanou Praktikou (Beirettu a jí podobné jsem doslova utahal).

    V roce 1992 jsem dospěl k závěru, že zainvestuji do plně automatické 35mm zrcadlovky. A proč do mého života vstoupil Canon? Toho času volba mladé fotografky a dcery majitele malého obchodu v jedné osobě, Marion Riedl, z německého Selbu. Následovalo asi 10 let zkoušení, během kterých jsem ale nebral zřetel ani na ty nejzákladnější principy. Dnes na toto období z fotografického úhlu pohlížím spíše s lítostí jako na efektivně ztracený čas. Dnešní hantýrkou bych se nazval filmovým předvojem současných digicvakálků. Až v roce 2002 jsem začal své snímky vyhodnocovat, učit se z vlastních chyb...
...ještě malinký odkaz na mé dětství ve fotografii...

Současnost ... no, už vlastně taky minulost :)))
     ...proto když se mě někdo zeptá, od kdy se věnuji fotografii, odpovím, že zhruba od roku 2002. Asi jako mnoho fotografů, i já jsem začínal s krajinou, které zůstávám věrný. V průběhu následujících let jsem si šáhl i na obor reportážní a dokumentární, kde hlavním motivem byli lidé, případně monotématické akce, kterých se účastnili. Souběžně jsem po téměř 20 letech "renesančně" oživil černobílou fotografii, jež mi otevřela nové možnosti pojetí fotografie jako takové. Donutila mě jinak fotograficky přemýšlet a vnímat fotografii neizolovaně - tedy jako součást (fotografického) celku. Umožnila mi ovlivnit cestu jejího vzniku od stisku spouště, přes chemický proces až po její usušení. V zásadě, až na výjimky (Pražská fotografická škola o.p.s.), jsem samouk, což po mnoha zkušenostech považuji za jedinou nejlepší školu.

     Fotografování je mé prioritní hobby a nikdy se jím nechci živit. Člověk tak o koníčka přijde (vlastní zkušenost). Ztratil bych cosi, co mě obohacuje a dobíjí. Z radosti, kdy fotím jak já chci, kdy chci a co chci, by se stala povinnost, kdy fotím co, jak a kdy druhý řekne. Z duševní krásy, by se stal materiální chleba. Snad i to je důvod, proč fotím stále na film a nepropadl jsem na dno "digitálního bahna" i když plně souhlasím, že jisté aplikace se dnes bez digitální technologie téměř neobejdou. I pro mě přijde okamžik, kdy sáhnu po digitálním čipu. Ovšem filmový aparát bude mít i nadále své místo v mé duši.

Dodatečně

     Do konce roku 2002 jsem volal barevné negativy ve fotolaboratořích, včetně všech fotografií (jako tzv. prvozakázku). Mnoho let jsem se potýkal s kvalitou labů (podrobnosti) a určité "spokojenosti" jsem dosáhl pomocí intenzivní domluvy. Vybrané fotografie (cca 5 z filmu) jsem nechal zvětšit na 13x18, což fungovalo i v následujících téměř třech letech (2003-2005), kdy jsem filmy scanoval na stolním scannaru Canon 3000F pouze jako náhled pro vlastní potřebu (nikoliv k prezentaci). Od srpna 2005 - 2007 jsem využíval "profi" digitalizaci filmu.

     Nicméně v letech 2003-2007, pro drtivou neschopnost třetích stran zpracovat "barvu" na uspokojivé úrovni, jsem krajinu odsunul do pozadí a věnoval se primárně černobílé fotografii, včetně celého zpracování: temná komora + mokrý proces. Byl jsem také zvědav, co obnáší ruční barevný pozitivní proces. Na sklonku roku 2003 jsem ho vyzkoušel.

     V roce 2008 jsem pořídil filmový scanner Nikon Super Coolscan 5000 ED a po drobné vlastní modifikaci jsem jím scanoval inverzní barevný materiál (Velvia 50, Provia 100), na který jsem začal fotografovat a zároveň se vrátil zpět ke krajině !! Konečně jsem dostal pod kontrolu barevné workflow. Ale i k hrůze zjistil (z 4000dpi scanů), jak uboze kreslí některé vychvalované eLkové zoomové objektivy Canon se slavným červeným proužkem. Proto jsem je zahodil do šuplíku, kde na ně sedá prach (některé rovnou prodal) a svoji optiku do roku 2011 postupně nahradil objektivy Canon a Carl Zeiss s pevným ohniskem.

(c) 2007- 2024 Karel Horáček