Karel Horáček - velkoformátová a noční fotografie

Karel Horáček

Černobílý vyvolávací proces [Články]

Autor: Karel Horáček
Ze dne: 24. července 2007

- vybavení fotokomory, začátky
- používané filmy, papíry a chemie
  - negativní vývojky Ilford ID11, LC-29 (zkušenosti, praxe)
  - Ilford delta 3200 professional (zkušenosti, praxe)
  - pozitivní vývojka LQN od Fomy
  - papíry AGFA, FOMA, ILFORD (dojmy)
- praxe
  - vypínání a sušení papírů s barytovanou podložkou

VYBAVENÍ FOTOKOMORY:

Zařídit si fotokomoru (se vším vybavením) a dostatečně si osvojit chemické procesy a pracovní postupy si vyžádá nemalé časové investice. Základy o mokrém chemickém procesu jsem nasál v Pražské fotografické škole a mnoho dalších informací získal z literatury a hlavně vlastní praxí. V květnu 2003 jsem dospěl k rozhodnutí pořídit si vlastní potřebné vybavení.

Navštěvoval jsem bazary, pročítal inzeráty a obcházel známé ex-fotografy. Za přijatelných 6.000 korun (r. 2003) jsem nakoupil zvětšovák magnifax 4 s barevnou hlavou COLOR 3, kondenzorem a dvěma objektivy, spínací hodiny, 4 malé a 4 velké misky, maskovací rámy 18x24 a 30x40, 2 vyvolávací tanky meopta pro 2 filmy po 50 kč (!) a všechny ty drobnosti jako jsou pinzety, teploměry, láhve, odměrky atd.

--- černobílý proces je cestou, jak se odpoutat od reality, ponořit se do zcela jiného světa a vnímat zrození krásy ---

VOLÁNÍ NEGATIVNÍ ČB FILMŮ:

Převážně fotím na film Ilford PAN 400, který volám v práškové vývojce Ilford ID-11. Ačkoliv je doporučováno používat ředěný základní roztok (stock), filmy zásadně volám v základním roztoku, což u tohoto filmu lze. Filmy standardně exponuji na ASA 320 (vyvolávací čas 7 minut, překlápím po minutě), případně na ASA 1250 (push process +2, vyvolávací čas 14 min. se ocení). Litr roztoku ID-11 vystačí na 10 filmů a použitá vývojka se vrací k původnímu roztoku. S každou další dávkou filmů až do vyvolání kapacitního počtu filmů se odpovídajícím způsobem prodlužuje vyvolávací čas z důvodu již částečného vyčerpání vývojky z předchozích volání. Dle výrobce lze roztok uchovávat 6 měsíců, na druhou stranu, já jsem použitý pracovní roztok uchovával v lednici bez vzduchu i 12 měsíců nebo nepoužitý roztok v pokojové teplotě bez vzduchu i 2 roky a neshledal jsem jakékoliv potíže. Filmy po vyvolání ustaluji v rychloustalovači Ilford RapidFixer v ředění 1+4. Jako přerušení pouze 2x vyplachuji vodou. Po ustálení a dokonalém vyprání film opláchnu destilovanou vodou, zavěsím a suším.

--- když v přítmí červeného světla koupete jinak obyčejný bílý papír a poprvé se Vám vykresluje obraz...nepopsatelný pocit ---

ILFORD DELTA 3200 PROFESSIONAL:

V roce 2006 jsem poprvé vyzkoušel Ilford delta 3200 professional, byl jsem velmi zvědav na jeho zrno. Čekal jsem poměrně slušné výsledky (viz ukázky níže), neboť se jedná o film s plochými delta krystaly. Poprvé jsem na filmu vyzkoušel tekutou vývojku Ilford Ilfotec LC29. Je dražší a koncentrovanější (250ml balení), což odpovídá přibližně stejné nákladovosti na 1 film jako u ID-11. Doporučené ředění 1+9. Raději používám vyšší ředění neboť vývojka je při 1+9 příliž koncentrovaná, vyvolávací proces rychlejší a je těžší zajistit zde tak důležitou rovnoměrnost provolání (doporučuji při 1+9 častěji překlápět). Další výhodou je příprava jednorázového roztoku pro daný počet filmů, který se pak vylije. Důležitá je lineární závislost mezi ředěním LC-29 a vyvolávacími časy. Je pak snadné použít vlastní ředící poměry (např. 1+14), nikoliv jen doporučované 1+9, 1+19, 1+29 a tím přizpůsobit objem jednorázového roztoku na počet volaných filmů!!!

• Horní řada: exponováno na Ilford, PAN 400, exp. ASA 320, voláno v Ilford ID-11 (stock), 7 min.
• Spodní řada: exponováno na Ilford, Delta 3200 professional, exp. ASA 2500, voláno v Ilford Ilfotec LC-29 (1+9), 8 min.

• Vlevo: celý snímek
• Uprostřed: 100% (pixlový) výřez z rozlišení scanu 1651x1100 pix
• Vpravo: 100% výřez z rozlišení scanu 5002x3332 pix

- Je zde viditelný nárůst zrna, ale s ohledem na použitou citlivost se jedná o úžasný film. S použitím práškové vývojky Perceptol, lze docílit zjemnění zrna.
- Pro tento film výrobce doporučuje DD-X nebo Microphen (ten zejména pro převolávání filmu). Obě vývojky ale dosahují na tomto filmu maximální ostrosti, což vede k optickému zvýraznění zrna, což pro mě nebylo až tak žádoucí. Vyvolávací čas (pro jmenovitou citlivost) pro zmíněné vývojky je 9:30 min. resp. 9:00 min.
- Já se rozhodl pro střední zrno i ostrost. Perceptol jsem pro příliž jemnozrnné podání zavrhl, vzhledem k použitému tématu (hudební klub u příležitosti 3. mezinárodního rezofonického festivalu), kde je určitá míra zrna a vyššího kontrastu pro dobro věci. Pozn.: vyvolávací čas Perceptolem (ASA 3200) je 18(!) minut.
- Zatím jsem nevyzkoušel tento film pushovat. Dle doporučení výrobce lze všeobecně použít push o +2EV (do ASA 12500) vyvoláním v ID-11. LC-29 je v hodná pro převolání pouze do +1EV. S použitím Microphenu nebo DD-X naopak o +3EV (ASA 25000) !!!

Když si představím kombinaci ASA 25000 s vysoce světelným 50mm objektivem 1:1,4 USM, tak připustím, že obraz bude velmi zrnitý, kontrastní a s extrémně nizkou hloubkou ostrosti (prakticky se bude jednat o "optický řez"), ale jistě to brzy vyzkouším a o dojmy se podělím.
Může být obtížné představit si podmínky, za kterých tuto kombinaci popužít, a tak zkusme následující:

Myslím, že nejnižší clona u mnoha objektivů na zrcadlovkách (s přihlédnutím, že 75% (děsivé číslo) majitelů zrcadlovek používá setové objektivy) leží mezi f/4 až f/5.6. Lepší světelnější objektivy mají standardně f/2.8. Proto použijme pro tento příklad f/4.
Představme si zatažený den, bílo-šedé mraky, ASA 100, f/4, vyjde nám čas přibližně 1/30. Zvýšením ASA na 25000 (+8EV) se vyšplháme na exp. čas 1/8000s (krom profi-zrcadlovek u většiny nedostižný) a odcloněním na f/1.4 (+3EV) na 1/64000s. Pro reálný čas 1/2000s (-2EV) bychom museli naopak clonit f/8.

Teď na to pojďme obráceně. Připusťme, že za špatných světelných podmínek potřebujeme snímat (do určité míry pohyblivou scénu) alespoň časem 1/100s. Vrátíme-li se z f/1,4 na původní f/4 (-3EV) a ASA 100 (-8EV), budeme nuceni prodloužit čas z 1/100s na 20s (-11EV). Kdo fotí, jistě si dokáže představit "tmu", v které mu expozimetr fotoaparátu při při f/4 a ASA 100 ukáže 20-sekundovou expozici. Případně 2,5s expozici, pokud bychom se chtěli vyhnout pushování a Deltu 3200 exponovat na jmenovitou citlivost...

POZITIVNÍ PROCES A KONTAKTY:

    Do poloviny roku 2006 jsem z negativů pořizoval kontakty (osvícené negativy položené na velký fotopapír). Z nich jsem (pomocí lupy) vybral zdařilé snímy a ty pak nazvětšoval na papír 13x18, případně větší. V srpnu 2006 jsem praxi s kontakty zrušil a nahradil ji scanem na domácím stolním scanneru (viz závěr této části):
• odpadá rozdělávání chemie a přípravy jen pro zhotovení kontaktů
• úspora času
• existence prohlížitelné verze nafocených snímků, včetně elektronické podoby
• při neexistenci kontaktu neznáme jemné odchylky v expozici snímků, které se při zhotovení zvětšeniny vyrovnávají; může být proto zapotřebí zhotovení více zkoušek; s kontaktem se každý rychle naučí odhadnout, jak odchylky eliminovat a potřeba zkoušek téměř odpadá

ČB PAPÍRY:

    Fotografie 13x18 zhotovuji většinou na multigradační RC papíry (pro rychlost a jednoduchost celého procesu) volané ve Foma LQN. Používám lesklé papíry AGFA Lesklým RC papírům od Fomy nejsem nijak nakloněn, subjektivně se mi nelíbí. Naopak mám od Fomy rád RC papíry matové (polomatné), které mi jsou svým povrchem a charakterem velmi blízké. Na zhotovení PF používám prestižnější papír Ilford RC se saténovým povrchem, který je mnohdy hůře sehnatelný. Podobný s ním je povrch 'pearl', ale je to jen náhražka. Zajímavým experimentem je papír Foma s barytovanou podložkou typu 'chamoise', který se vyrábí pouze v teplém odstínu.
    Výstavní zvětšeniny 30x40 jsem si pro poprvé vyzkoušel na lesklý AGFA papír RC. Poté jsem zvětšeniny realizoval na vysoce kvalitní multigradační papír Kentmere s barytovanou podložkou. Barytované fotografie vyžadují výrazně delší čas lázní (+ vyšší spotřebu vývojky, která se do papíru vsaje) a poté až 40-minutové praní v tekoucí vodě (aby došlo k dokonalému vymytí chemikálií). Asi nejnáročnější je proces sušení, kdy se fotografie vypínají.

SUŠENÍ FOTOGRAFIÍ NA PAPÍRECH S BARYTOVANOU POPDLOŽKOU:

    Při prvním sušení velkoformátových zvětšenin na barytovaných papírech je nutno počítat s mnoha nevydařenými pokusy. Zprvu se nemusí sušení vydařit i vícekrát za sebou... Nejdůležitejší je dostat "do ruky" jednotlivé fáze - aby to či ono nebylo moc nebo málo. Papír musí po vyprání částečně oschnout. Nesmí být mokrý ani suchý, ale vlhký. Nedoporučuji svislou polohu, vodá stéká a horní čast je moc suchá zatímco z dolního roku ještě voda odkapává. Nejlepší je oschnutí ve vodorovné poloze na mřížce (například sušák na prádlo). Poté otřeme sklo, na kterém fotografii budeme sušit. To proto, aby se povrch rubové strany, kterou se papír položí na sklo, bezprostředně namočil a dokonale ke sklu přilnul (a jedná-li se napří. o svislé sklo ona, tak aby i samovolně držel než ho přilepíme). Pak je nutné papír ke sklu přilepit, a to dokonale, podél jeho obvodu. Papír se při sušení smršťuje a tím vypíná. Při špatném přilepení se papír uvolní buďto celý a zkrabatí se nebo se uvolní jen část přilepené hrany a fotografie se vypne křivě (fotografie nebude obdélníkem, ale patvarem s hranami do obloučků).

    Jak na to? Sehnat papírovou lepící pásku. Připouštím, dnes se shání hůře než v dobách minulých. Doporučuji spoň 3cm širokou. Nelze použít jiný lepící prostředek (např. izolepy a další vymoženosti moderní doby). Jednak musí jít o lepidlo vodou ředitelné protože pásku lepíme na mokrý povrch a nosný materiál musí být z papíru, aby při schnutí "spolupracoval". Fotografie se po vyschnutí odřezává a tím se zmenší o okraj, za který byla přilepena. Proto se snažíme fotografii přilepit za co nejužší okraj, čímž ale zvyšujeme riziko, že pevnost lepu bude nedostatečná a při schnutí dojde k uvolnění. Doporučuji fotografii přilepit alespoň za tři milimetry a přilnavost zvýšíme ještě tím, že pásku přilepíme i ke hraně papíru (přejetím nehtem), která není zanedbatelná a pevnost zvýší. Lepící pásku nikdy nezvlhčujeme jazykem, neboť lepidlo na ní se nenavlhčí rovnoměrně, což v důsledku vede k nerovnoměrné pevnosti lepu. Utrhneme potřebnou délku pásky (cca o 5 cm delší než hrana fotografie) a protáhneme ji pod navlhčenou houbičku, kterou jemně přitlačíme k povrchu stolu. Pásku pak uchopíme za konce a bez zbytečných prodlev přilepíme hranu fotografie, kterou jsme si před tím připravili na sklo. Je vhodné proces dělat ve dne, kdy je páska před přilepením proti sklu průsvitná a jsme schopni zajistit stejně široký lep na okraji fotografie. Výše zmíněným způsobem pásku přilepíme i ke hraně fotky, jemně poklepáním prsty přitlačíme a na závěr pásku přejedeme houbičkou, aby se rovnoměrně přilepila (použijeme jinou houbičkou z čisté vody, abychom si fotografii neumazali od nažloutlého lepidla). Dokončíme zbylé hrany a čekáme. Spěcháme-li, možno z bezpečné vzdálenosti urychlit fénem.

    Po přejetí fotky rukou se nenechme ošálit dojmem, že je suchá. Může být suchá jen na povrchu a "uvnitř" stále mokrá. Kdy je opravdu suchá, zjistíme praxí. Proces schnutí trvá samovolně několik hodin. Po dokonalém prosušení výsuvným řezátkem opatrně zajedeme pod hranu fotografie a odřízneme ji. Raději pomalu, snadno ji lze naříznout. Zbytky lepenky na skle namočíme, sloupneme a sklo pečlivě umyjeme, aby se další fotografie během nového sušení na rubu nepřilepily.