Karel Horáček
Turecko 1.-17. května 2007 [Články]
Autor: Karel Horáček
Napsáno: 9. srpna 2007
klikněte pro plnou verzi   plná fotogalerie           
Základní a všeobecné informace o Turecku:
• 7 regionů • 81 provincií • 780 580 čt. km • 68 mil. obyv. (2003) • nejvyšší bod: Ararat (5.137 m)
• "délka" (západ->východ) cca 1600 km • "šířka" (sever->jih) cca 800 km • hlavní město: Ankara
• 1299 první sultán osmanské říše Osman I • 29.10.1923 Kemalem Atatürkem založena republika
• jazyk: Turečtina • náboženství: sunnitský Islám
• 1952 členská země NATO
    V dubnu 2007 jsme (já a moje partnerka) dostali nabídku jet 1. května na 17 dnů do Turecka. Cílem, řekněme jako nejvzdálenějším místem, byla určena Hatay nedaleko hranic se Sýrií u severovýchodního konce Středozemního moře.
    Nejjižnějšího místa jsme ve skutečnosti dosáhli až pod Hatayí (36° 02' 10,0" * s.š. 35° 58' 56,0" v.d. * 9 m n.m.), nedaleko od městečka Çevlik. Snímek vlevo je fotografován od Titus-Vespasianus Tüneli (asi 9 km severněji) a za horským hřebenem leží již Sýrie.
    Celá cesta byla uskutečněna autem Hundai Traject (přezdívaném Přemysl Otakar II) a jelo se v pěti lidech (Lucie Juřičková, Tomáš Juřička, Petr Kment, Jitka Schlägelová a já). Tři z nás, Petr, Lucie a Jitka, byli biologové (entomolog, zoolog a botanik).
    Cesta autem do Turecka a zpět (vpravo, zastávka v Srbsku) se může zdát na první pohled mírně "šílená", ale není to tak, zejména vzhledem k potřebnému vybavení, které jsme všichni s sebou potřebovali. Dokonce jsme museli během závěrečného
balení pečlivě zvážit, co necháme v Čechách. Kufr auta bylo nutné mít naložen "zlehka", abych tak řekl v jedné vrstvě, abychom měli k často potřebným věcem rychlý a snadný přístup. Cestovali jsme přes Maďarsko, Slovinsko, Makedonii a Řecko. Tento úsek, na řecko-turecké hranice, cca 1900 kilometrů nám trval 19 hodin čistého času, plus nějaké zastávky na jídlo a tankování (při zpáteční cestě dokonce pouhých 17 hodin).
    Brzy nás uvítalo Marmarské moře (snímek vlevo) a po velmi krátké plavbě trajektem přes Dardanely (u města Çanakkale) jsme se vydali po asijském kontinentu vstříc našemu dalšímu cíli. Celkem jsme urazili 8006 kilometrů a projeli půl Turecka.
    Krajina je v Turecku velmi různorodá. V žádném případě nehrozí, že by během jejího přejezdu autem hrozila jednotvárnost. Přičteme-li rozmanitost kulturní a etnickou, včetně mnoha výrazných rozdílů, které upoutají oko běžného středoevropana a v neposlední řadě bezpočet důvodů pro zkoumání zdejšího terénu našimi biology, výsledkem jsou nutkání neustálé zastavovat, která jsme museli ale velmi často ignorovat, pakliže jsme se chtěli, tak říkajíc, hnout z místa.
    V Turecku lze spatřit nádherné přírodní formace, které jsou přímo v obležení turisty, jako například věhlasná Kapadokia (snímek vpravo), ale teké několikanásobně větší počet lokalit, o kterých leckdy ani turisté nevědí a na které člověk narazí náhodou.
    Příkladem může být poměrně nenápadné údolí, kterým teče malá říčka, jež ústí do většího toku podél silnice. Tady jsme zastavili, když jsme právě z mostu spatřili několik vodních želv odpočívajících u břehu.
    Když nás želvy "omrzely" pokračovali jsme i do zmíněného údolí, v jehož útrobách se asi po 300 metrech tyčila skalní stěna z které padal tento úchvatný vodopád Simit Salesi (snímek vpravo), připomínající výjev z nitra jihoamercké divočiny.
    I nebiologa zaujme na první pohled odlišná fauna a zejména flóra, která krajině propůjčuje exotický ráz. Turecká flóra není jen odlišná, ale také mnohem bohatší.
    Roste zde značná část běžné středozemské flóry, kterou lze najít například v Chorvatsku atp., ale ne jen tu. Jedná se o velmi rozlehlou zemi (pro představu, přibližně 10x větší než Česká republika) s výraznými rozdíly v nadmožřských výškách, a proto zde existují velmi rozličné habity. Mezi nejúchvatnější dřeviny bych zařadil cedry (vlevo), alespoň tedy pro středoevropany, neboť již na první pohled se odlišují strukturou koruny a vytvářejí jakoby "patrové vrstvy".
    Cizokrajná fauna není již na letmý pohled tak zjevná, nicméně se schopnými biology širšího zaměření jsem prakticky každý den viděl zajímavá zvířátka, mnohdy i podle jména známá, ale v naší domovině se nevyskytující.
    Kozy a ovce se v Čechách sice vyskytují, ale nikdy ne v takové honosti jako zde, neboť místní obyvatelé se velmi intenzivně věnují pastevectví. Tak jako v českých krajích potkáte zajíce nebo vysokou zvěř, tady narazíte na přirozeně žijící želvy, což vypadá, při nejmenším, roztomile. Několikrát jsme je překvapili při aktu páření, což v případě želv přechází spíše do komičnosti. Také jsme potkali (nebo někdy spíše oni nás...) štíry, sklípkany, slepáky, scinky, solifugy, šakaly, gekony nebo agamy. Bohužel jsme neměli štěstí na očekávané chameleony.
    Abychom za 17 dnů stihli objet tak velké území, byli jsme neustále v pohybu. Některý den sice méně, třeba na jihu jsme zůstali déle nežli ve středních oblastech, ale naopak některé dny jsme jejich větší část věnovali přesunu.
    Nevýhodou tohoto způsobu (byť v malé skupině) je, že nelze zastavovat na každém místě kvůli maličkostem. Ne že bychom se nedohodli, ale je to prakticky nemožné, neboť bychom téměř nikam nedojeli. Je to uričtý kompromis, jak poznat více míst během času, který jsme měli.
To bohužel znemožňuje věnovat se plně fotografii, což mnohdy vyžaduje čas a rozvahu, hledání správného pojetí a někdy i pochopení daného místa. Myslím si, že jsem proto z pohledu fotografie nevyužil potenciálu, který Turecko má.
    Během jednoho táboření, krátce po zaparkování auta, nás navštívil místní Turek, se kterým jsme si "skvěle" popovídali.
    Hovořili jsme asi deset minut o chlebu, pití a spoustě dalších věcech. Poté co odjel, jsme se dali do vaření a po setmění, asi o hodinu později při večeři, dorazil s manželkou a dvěmi dětmi (vlevo). S sebou přinesli limonádu, pivo, vajíčka, vařené fazole a bochníky chleba.
    Na druhý den ráno jsme dostali pozvání k nim domů na snídani. Turci na mě působili velmi bezprostředně, přátelsky a skromně. A to i přes jazykovou bariéru a náboženskou odlišnost muslimského světa.
    Tohoto dojmu jsem nabýval ne jen při společném táboření či setkání s jednotlivci, ale všeobecně při pobytu na venkově nebo pozorování ruchu ve městech. Vše je o lidech. Lze překonat i náboženské zábrany, jako například že si Muslim nedá vepřový párek (vpravo, video).
    Turci jsou na svoji zem náležitě hrdí. Vyvěšenou vlajku lze vidět na každém trochu větším kopci, důležitém místě nebo oficiální budově. Naopak jejich vztah k prostředí, v kterém žijí, je na bodě mrazu. Myslím tím fyzicky jejich okolí, kde tráví většinu svého života a přírodu kolem sebe.
    To mi na Turcích hodně mrzelo. I na přírodně výjimečném a turisticky často navštěvovaném místě (vlevo) je "Turek" schopen založit a náležitě přiživovat skládku, stejně jako uprostřed sloupů antické památky vztyčit stožár elektrického vedení.
    K památkám existuje zvláštní přístup a je jich zde mnoho. U velmi zachovalých nebo z určitého důvodu významných je vybírán vstup, zatímco drtivá většina památek je přístupná zdarma a není u nich patrná zjevná ochrana a údržba. Návštěvník nabyde dojmu, že jsou jim lhostejné, zatímco u nás by takové skvosty byly vyhlášeny národní památkou, jako například Aalahan Kilise z 5. století (3x vpravo), kde jsme bez problému tábořili a nocovali naši druhou noc. Kempování je v Turecku prakticky bezproblémové, ačkoliv Turci nejsou přes silný sklon k piknikům zvyklí na svých kempovištích nocovat. Považují to za nebezpečné, jak jsme se dozvěděli při kontrolách místní silně ozbrojené a početné jandarmy. Ta se nás snažila pomocí pěti anglických slov, turečtiny a posunky s názorným předváděním přimět k odjezdu do hotelu.
    A ne jen to. Sdělili nám, že nás mohou přepadnout, okrást a zabít Kurdové nebo sežrat tygr. Nejlepší bylo co nejdříve sdělit, že jsme turisté z Čech a nerozumět jim. Nakonec jsme dostali mobilní číslo na které volat v případě potíží a po půl hodině vždy odljeli. Je proto vhodné zatábořit mimo viditelnost z běžných silnic.
    Každé ráno jsme před cestou posnídali a večer po utáboření si připravili teplé jídlo z vlastních zásob. Přes den jsme se většinou stravovali v místních "kebabárnách", jako např. Sosyete Kebab ve městě Kilbasan s přátelským majitelem a kuchařem v jedné osobě (vpravo).
    Vyplatilo se nám vyhledávat co nejvíce "špinavé a ošuntěle vyhlížející" kebabárny, kde byla záruka tradiční kvality neposkvrněné evropským vlivem. Takto jsme praktikovali téměř každý oběd. Zeleninu pečivo a chlazenou vodu jsme si kupovali. Ceny jsou příznivé a mnohdy se dá nakoupit ještě levněji nežli u nás, zejména mimo turistické oblasti či větší městská centra. Vždy je ale dobré znát přibližnou cenu. Lidé jsou lidé a někdy se snaží na turistech vydělat a tehdy je nutné cenu vyjednat. Případně obezřetně zaplatit cenu přiměřenou, k čemuž člověk dospěje po jednom zaplacení ceny nepřiměřené. Vodu je také možné zdarma načepovat u každé mešity, kterých je zde hojně a stojí za návštěvu.
    Jsou velmi rozmanité, včetně interirérů, jež jsou krásně zdobeny a účelně vybaveny. Je pouze nutné nechat si venku obuv a ženy aby měly zapůjčeným šátkem zakryté vlasy a oděvem zahalená kolena a lokty. Sultanahmed Cami, Istanbul (vlevo).
    Provoz na tureckých silnicích je výrazně slabší než u nás. Ve všední den a 4 hodiny odpoledne jsme v okolí hlavního města Ankary potkali nepatrně aut. Od toho se odvíjí pozornost místních řidičů, kteří jakoby nepočítali, že někoho potkají a už vůbec ne, že je někdo předjede. Proto není výjimkou, že jedou v klidu prostředkem silnice nebo se na dvouproudé dálnici případně pohybují po střední přerušované čáře, dokud na ně nezatroubíte. Turecko rozhodně netrpí syndromem nedostatku místa, a tak mnoho silnic je dvouproudých (i v malých městech). Většinou přopomínají naše silnice "s modrým autíčkem" a jsou bez poplatků. Dálnic, na evropské poměry zpoplatněných směšnou cenou, je málo, zato oplývají vynikající kvalitou a většinou třemi proudy v jednom směru. Poplatek je vybírán na každém sjezdu.
    Narozdíl od tranzitních zemí je v Turecku hustá síť čerpacích stanic, včetně světových koncernů, jen ta cena ke 40 kč/l není to pravé. Na některých stanicích nám umyli auto, uvařili čaj Rize nebo dali nějakou drobnost jako dárek. Ve městech i městečkách existuje bezpočet drobných obchůdků, které jsou často spojeny i s malou dílnou, kde majitelé vyrábějí prodávaný tovar nebo provádějí opravy v rámci svého rozmanitého živobytí... (vpravo) městečko Gerede a prodejna vodních dýmek (nargile) a nejrůznějších konviček.
    Jak jsem zmínil, lidé jsou ve své většině příjemní a mnohdy jsme litovali, že si nemůžeme více popovídat. Kromě turisticky silně navštěvovaných míst a přímořských letovisek nelze nikde uplatnit angličtinu, což vyvíjí tlak na pochycení základů turečtiny nutných alespoň pro základní "fungování", bez kterých se nelze obejít.
    Žijí zde i nomádi, vytvářející na jednotlivých místech jakési soběstačné skupiny. Jejich odrostlejší děti jsou zpravidla vděčné za pozornost cizinců, kterým někdy pomáhají s orientací v bezprostředním okolí. Ty menší jsou naopak stydlivější (vlevo), u zřícenin kláštera Binbir Kilise.
Odkaz na stránku s plnou foto-galerií.

použité mapy, symboly a statistické údaje v horní části stránky jsou použity z www.wikipedia.org a mapového systému Route 2000.

(c) 2007- 2017 Karel Horáček